Za nejstarší část Těšína se považuje vrch zvaný zámeckým se štíhlou věží a románskou rotundou. Legenda vypráví o tom,
že město bylo založeno v
roce 810, avšak archeologický výzkum prokázal mnohem starší osídlení. První stopy nás zavedou do poloviny posledního tisíciletí p.n.l. a ukazují na spojitosti s kmeny na jižní a severní straně Moravské brány. Ke konci 1. tisíciletí se projevily silné vlivy laténské kultury, která se vyvíjela na jih od Brány. Lidé se tehdy zabývali hlavně zemědělstvím a chovem, ale také již vznikaly první výrobky, o čem nasvědčují nálezy, např. lžíce ze stříbra. Z tohoto období pochází také keltská zlatá mince. V prvních čtyřech stoletích n.l. dochází k oživení obchodní stezky přes Moravskou bránu, o čem svědčí mnohé nálezy římských mincí. Od konce 4. století n.l. až do přelomu 9. a 10. století nenacházíme zde žádné stopy lidského obydlí. Poté však dochází již v nepřetržitému zasídlení Zámeckého vrchu, pravděpodobně spojeném se zničením nedalekého hradiště v Podoboře nazvaném Starým Těšínem během nájezdů knížete Velkomoravské říše Svatopluka II. Jeho lidé pravděpodobně založili na
vrchu nové těšínské hradiště. Byla to opevněná osada chráněná dřevěno-hliněnými valy, jejichž tloušťka a výška dosahovala 10 m. Uvnitř se nacházely malé chatrče. Mezi zbytky obydlí byly nalezeny předměty, které svědčí o vyvinuté kultuře a slovanském původu žijících zde lidí. Později se těšínské hradiště stalo významnou hraniční strážnicí na jihu teritorií Boleslava Chrobrého. Jako sídlo kastelána, byl administračním centrem prvních Piastovců. V bule papeže Hadriána IV. z roku 1155 se poprvé objevuje zmínka o Těšíně. Hradiště splňovalo také náboženské účely, když kolem poloviny 11. století na jeho území vznikla románská rotunda sv. Mikuláše – jedna z nejstarších svatyň na teritoriu Polska. Tato masívní stavba z vápencových tesaných kamenů byla spojená se sídlem kastelána (palatium), který
mohl využit její obranný charakter během ataku nepřítele. Po rozpadu Polska na jednotlivé úděly v roce 1138 Těšín se dostal do
rukou syna Boleslava Křivoustého – Vladislava II. a ten jej připojil ke vzniklému tehdy knížectví opolsko-ratibořskému. Kníže Měško I. (1281- kolem 1315) syna Vladislava Opolského, ze zděného po otci majetku, v roce 1290 vytvořil samostatné knížectví s hlavním městem v Těšíně. Pravděpodobně tehdy začala intenzivní výstavba na Zámeckém vrchu. Pokud M욏ko I., první těšínský kníže vytvořil základy pro samostatné fungování těšínského knížectví, jeho potomci – syn Kazimír I. (1316-1358) a vnuk Přemyslav I. Nošák (1358-1410) – započali stavbu reprezentační, gotické rezidence. Ke stavebním pracím byli pozvání umělci, kteří působili u jiných dvorů, jako např. žáci Petra Parléře – sochaře a stavitele na dvoře českých králů v Praze. Jejich zásluhou byl architektonický tvar hradu, ale také to byly sochařské elementy, mj. existující do dneška erbovní štíty s piastovskými orlicemi na Piastovské věži. Z tohoto období pocházejí také dlaždice knížete Přemyslava s piastovským erbem a nápisem „Premislaus Dei Gratia Dux Tessinensis". Samotný hrad se dělil na dvě části – dolní a horní. V dolním hradě, do které vedla cesta přes padací most, se nacházely hospodářské budovy, byty pro dvorské služebnictvo, zbrojnice, stáje a také temnice pro vězně. Zástavba této části
hradu byla trojpodlažní (jedno podlaží bylo v zemi) s baštami „s nějakým množstvím děl". Horní zámek sestával z obytných budov, ve kterých se nacházely reprezentační knížecí komnaty. Uvnitř zámeckého nádvoří opevněného třemi hradbami s baštami, se nacházela zámecká kaple a existující do dnes obranná věž, tzv. Piastovská, která sloužila k obraně v případě, že ostatní obrané systémy zklamaly. O jejím obranném charakteru svědčí podsebití, čili ochoz na kamenných krakorcích zakončený zubatým cimbuřím. Otvory v podlaze ochozu se svrhávalo balvany, střílelo, lilo vařící vodu nebo smůlu na nepřítele. Věž byla zakončená vysokou střechou. V nárožích se nacházely, viditelné z dálky, erbovní štíty, které byly symbolickými znaky knížecí svrchovanosti. . O velikosti těšínského hradu nasvědčuje fakt, že v roce 1454 se do něho vešlo 2 000 polských a 300 českých rytířů a hostů z průvodu snoubenky krále Kazimíra Jagiellonského, Alžběty Rakouské. V 15. a 16. století byl hrad vystaven častým požárům, po kterých přicházela rychlá oprava, která měnila architektonický vzhled zámku podle nových slohů. Jeho velikost a přepych popisuje v Kronice Slezska Jakub Schickfus – tajemník kněžny Alžběty Lukrécie. Kronikář napsal: „Mezi politickými budovami, které se nacházejí na Zámeckém vrchu, můžeme spatřit knížecí rezidenci a
dobře viditelný vysoký zámek, dobře fortifikovaný, který na začátku postavil Kazimír tak, aby mohl být hraniční tvrzí, kdyby měl dostatečné množství munice. Při vchodu na zámek, pod branou na kulaté baště, stojí různá velká děla. Pokoje na zámku jsou krásné a dobře zařízené, některé velmi vysoko umístěné, jiné uprostřed, část se nachází pod zemí a vchází se do nich po schodech, které však mají dost světla docházejícího z boku". Poslední mužský potomek piastovských knížat – Bedřich Vilém zemřel v roce 1625. Dědictví po něm doživotně obdržela jeho sestra Alžběta Lukrécie, která vládla knížectví ve velice těžkém období ničících náboženských válek mezi katolíky a protestanty. Knížectví těšínské, jako léno českého krále, bylo spojeno s katolickou habsburskou monarchií. Obyvatelé knížectví, v značné míře protestanti, spěli k náboženské nezávislosti. V období třicetileté války (1618-1648) na Těšínském Slezsku se utkaly hegemonistické cíle rakouských císařů s separatistickými snahami českých protestantů. Těšín byl několikrát v rukou Protestanské unie nebo habsburské Katolické ligy ), které pustošily město a vymáhaly na obyvatelstvu vysoké kontribuce. Válečné události přivedly knížecí rezidenci k úpadku. V roce 1645 Zámek dobyla švédská jízda. Kněžna Alžběta Lukrécie spolu s celou šlechtou utekla za hranice, do Polska. Teprve v roce 1646 rakouské vojsko dobylo Zámek a donutilo švédskou posádku ke kapitulaci.
Další shrnutí o této položce: Dějiny Zámeckecho vrchu