Péčí města Nymburk vyšla v roce 2005 sbírka pohádkových příběhů pro dospělé z pera Věry Klontza-Jaklové doplněná ilustracemi řeckého malíře Manose Tsagkarakise.
Knížka začíná výzvou autorky: „Pojďte! Pojďte blíž! Podejte mi svou prochladlou ruku a já vás převedu přes práh zamyšlení, přes hranici té nejkrásnější země na světět. Říkáte,
že letos nemáte na žádné výlety ani pomyšlení, Letenky na poslední chvíli není nic pro vás? Práce, stres, povinnosti, únava... a... a škoda mluvit. Ale se mnou nemusíte balit velké kufry, shánět vhodné opalovací krémy, počítat kapesné, tlačit se v autobuse ani rezervovat hotelová lůžka. Ať se nalézáte kdekoliv, stačí mžik a rázem se ocitnete v zemi, která se rozprostírá všude a nikde, která nemá hranic a přece pro někoho není vůbec snadné, aby je překročil. Odevzdejte se mým svodům! Heboučké mávnutí motýlího křídla vás přenese do země, ve které Fantasie jezdí na Pegasovi a kde se dozvíte o všem, co se nepíše v burzovních zprávách ani v předpovědi počasí. Zkuste to! Nesnažte se odolat. Zujte si boty a sedněte si na kraj moře svého srdce, poslouchejte, jak šplouchají vlny přicházející z nekonečna, jak vám písek podemílá nohy a vy se propadáte hluboko, hluboko do pavučiny zapomenutých dětských snů...“
První ze šesti příběhů bajek nazvaný Kůň a vlk, se odehrává stejně jako ostatní v Polabí. Mladý kůň se setkává se starým vlkem. Jsou k sobě přitahováni vzájemným obdivem a úctou, snaží se spolu žít, ale podstata jejich bytí jim to nedovoluje. Povídka však nekončí zklamáním nad utopickými sny a nereálnými přáními: „Představovat si a snít znamená být mladý a věřit v
život a pokud dokážeme i něco málo pro naše sny udělat, to stačí, nevadí, že se všechny vždycky nesplní.“
Co může prozradit šumot borových větví je název dalšího příběhu. Na příkladu mladé borovičky odkázané na vlastní skromné síly a pomoc ostatních je ilustrována rozporuplnost lidských charakterů a často odlišných úhlů pohledu na jednu věc: „Vy až se na vás nikdo nebude dívat (vím totiž, že byste se hloupě styděli), přiložte ruku na borové letité tělo, prsty se vám slepí smůlou, a uvědomte si, že to, co se z jednoho pohledu zdá být dobré, se z druhého může jevit úplně jinak, že ničí život není ani
jenom dobrý ani jenom špatný, že důležité nejsou jen moudrosti, poučky a zkušenosti, ale to, jak s nimi naložíme, že nezaprodat jednu malou myšlenku je víc,
než proklamovat velké ideály a být silný, neznamená přežít, ale nezradit.“
Proč jsou na velké řece labutě a proč vždy tiše plavou za každým, kdo jde po břehu? se jmenuje následující příběh, ve kterém se setkáváme s klasickými pohádkovými bytostmi – princem a princeznou, leč tito dva jsou nadmíru ambiciózní a naprosto nesmlouvaví se svými plány do budoucna. Přes nadlidské úsilí si své sny splní, ale najednou vidí, jak zůstali se svou radostí opuštěni a jak by se rádi dělili a není s kým. Labutě, ptáci s výborným orientačním smyslem hledají prince a princeznu, vrací se na jejich řeku...
Fantazií je povídka pojmenovaná Jabloňový duch, ve kterého se může přeměnit každý, kdo se jen na chvíli odevzdá do péče jabloní roustoucích podél cest nymburského kraje. Předpokladem je horký den, sednout si ko kořenů staré jabloně a vztáhnout ruce k jejím větvím. „Ale vy byste přeci nevěřili na jabloňové duchy!“
Tůně snů je starým labským ramenem, které se každý večer mění v místo, kde se řeší pohádkové zápletky. Třeba rozpory mezi pragmatickou zahořklou vílou Ejlou a snílkem tulákem Petrim. Život nakonec není jenom snění, ani jenom holá pragmatičnost, musí mít od každého něco. Tuák Petri nakonec uznává: „máš pravdu. Svůj život jsem utopil v tůni snů a nezbylo mi nic, než jen ty představy a fantazírování. S každým dalším snem se vzdaluji sám sobě. Proto jsem si vybral tebe, protože ty moc dobře víš, že tahle profláknutá tůně je jen pár litrů špinavého H2O, že listí spadne na podzim a že sever je tam a jih na druhou stranu.“ I víla na závěr souhlasí s Petrim: „Vím, že jeden musí snít – alespoň trochu – aby někam došel. Musí v něco věřit, i když je to daleko, za rohem, v mlze a nebo to vůbec není vidět. Možná to ani nemusí existovat. Ale v něco, k čemu by se dalo jeho přičinění dostat a nebo jeho snahou vzniknout, se alespoň trochu věřit má....“
Poslední příběh se jmenuje Motýl a je podobenstvím konzervativnosti staré generace ve srovnáním s nadšením a odvahou mladých. Jak některá dogmata jsou vyvracena za cenu obětí a jak pak připadá hloupé v ně věřit. Jak je náš pohled omezený, jak si hloupě myslíme, že všechno víme. Odvážný motýl se rozhodl trochu proukoumat svět. Dobří spoluobčané jeho louky však považovali tento čin za příklad hlouposti: „Vždycky to byl blázen a snílek. Podívej, jak dopadl. Aby si vysloužil almužnu, musí vykládat báchorky. Za loukou, že nekončí svět! Že jsou na světě větší věci než stromy. Prý existují větší zvířata než ještěrky. To je hanebná, trestuhodná troufalost, rouhali se tatínkové s břichy plnými nektaru.“
V Úvodu na závěr autorka mimo jiné říká: „Nezavírejte se do ulit a nesmiřujte se se lží, lstí a podvody. Nezamlouvejte to tím, že doba je taková těžká, nějak se v tom musíme naučit chodit. Ani nekrčte rameny, že se s tím nedá nic dělat. (...) kdo dočetl až sem, dobře – a trpce – ví, že ať chceme nebo ne, sami jsme klíčem k vlastnímu osudu.“
Další recenze o této položce: Pohádky na všední den